Je to krása. Ale nemusíš to vidět stejně.

Jsem do nich prostě blázen. Miluju procházet se kolem nich, potkávat je, povídat si s nimi, znát je česky, latinsky i dánsky, čmuchat k nim, jíst je, zdobit jimi jídlo, sušit je, smažit je v těstíčku, potkávat je na louce i ve spárách v chodníku, malovat jimi na papír i na nos, mít je pro radost ve váze a hlavně… utrhnout a sníst. Jen tak.

Že už mě znáte, jistě jste pochopili, že řeč je o jedlých květech.

 

Denivka je mezi jedlými květy skutečně deliktesou.

 

Jsou mojí vášní.
Ale…
☝️☝️☝️
Přijde mi důležité vědět, že každý to tak mít nemusí.
Přijde chvíle, kdy mi dojde: „Tak heleď, tudy cesta nevede…“
Třeba tehdy když svému děvčátku předložím mističku s dezertem, který jsem „úžasně“ ozdobila jedlými květy a ona mě za to ani nevelebí, ba dokonce se ani neusmívá… Skoro to vypadá, že je jí to snad ani nelíbí…!! 😀
Moje první reakce je „Jak to, vždyť je do dobré, krásné, epesní, chutné…“ (to probíhá v hlavě, navenek vypadám asi jako nasupený sup.)


Zkusila jsem to několikrát. Pokaždé jsem si říkala, že tohle se jí přece MUSÍ LÍBIT!
Jenže, přátelé, jak už tušíte… Nemusí.
Když jsem po několikáté předložila milé malé talíř s nějakým tím slézem nebo krásnoočkem a viděla tentýž výraz 😵, řekla jsem si, že se s tím holt musím smířit.
A že to prostě nemusí mít ráda.
A jestli někdy bude, cesta, jak ji k tomu motivovat je…

…že MŮŽE SLEDOVAT mé vlastní nadšení.

PS: U naší malé se tenhle postoj nakonec přece jen změnil. Co k tomu pomohlo se dočtete níže ;).

 

Jedině přes vaši radost.

V dnešní společnosti není úplně pravidlem, že by dospělí dělali svou práci se zápalem a vášní (jste-li výjimka, gratuluji!!). Proto je pro mnohé z nás tak náročné být s dětmi, které jsou spontánní, nic dlouze nevymýšlí a když je něco nadchne, prostě jdou do akce! Dělají jen to, co je baví a mají potom spoustu energie.

 

Dospělí potom na ně zkrátka nestačí, připadají dětem často unavení, vyšťavení, zabývající se nepodstatnými věcmi… (já vím, dospěláci… někdy to není sranda skloubit rodinu, práci a další věci).
K tomu, aby se k něčemu malí motivovali, není potřeba ani pochval ani trestů ani rad ani výhrůžek ani ani výčitek ani příkazů a zákazů…
Stačí jim ukázat, že se z toho dokážete radovat jako oni


„Juu, zdá se mi , že ten měsíček dal tomu salátu barvu!“
„Takhle s těmi květy divizny mi ten pudink připomíná sluníčko… Jak asi sluníčko chutná?“
„Chtěla bych si dneska připravit svačinu jako pro princeznu… Myslím, že večernice by mi mohla pomoct… Voní a má takovou něžnou barvu“
Z někoho to jde zcela spontánně, někdo nad tím bude víc přemýšlet…
Myslím, že když děti uvidí, jak nadšeně poletujete po zahrádce, tvoříte s květy nebo je přirozeně v kuchyni používáte, vycítí, že se děje něco zajímavého, když ta maminka /ten tatínek takhle chodí s rozzářenými očima.


Lehce přinutit?

Někdy se nabízí dítě „pozitivně“ motivovat…

„Ale vždyť je to tak dobré!“

“ Podívej, Janička to taky jí.“

„Když to sníš, dostaneš pak bonbon/ obrázek/ pohádku.“

„Vždyť jsi tak šikovný chlapeček, já vím, že umíš hezky papat…“

Vypadá to tak nevinně… Snažíme se dítěti ukázat, že je to přece báječné, chceme jej přesvědčit o tom, že MY VÍME, co by si mělo myslet. Bác. To už nezní tak pozitivně, co?

Dítě si myslí něco. Ale podle nás by si mělo myslet a vybrat to, co máme v hlavě my (=naše pravda).

Riziko tzv. pozitivní motivace je v tom, že dítěti podsouváme svou pravdu.
Tím mu ale ukazujeme, že by nemělo cítit to, co cítí.
Jsme zkušenější.
Mělo by vždy dělat to, co si myslíme my.
Mělo by???

Budeme-li k sobě poctiví a upřímní, možná si vybavíme x vzpomínek z dětství, kdy jsme byli k něčemu nuceni. Dnes možná své rodiče chápeme líp – mysleli to dobře…
Ale když se vžijeme do toho svého malého já, co jsme tenkrát v podobné situaci cítili? Vztek, bezmoc? Co ještě?

A to se zdaleka nemusí jednat jen o jedlé květiny…
Do čeho jste byli nuceni vy
a jak jste se cítili?

 

Ať je to lečo, špenát, králík nebo rybí polévka, věřím, že dotyčný pokrm máte v podvědomí „pěkně“ zakořeněný a možná je vám z něj dodnes mdlo…

Já třeba od malička neměla ráda tučné maso. A mockrát jsem si přála, aby učitelky, mající dozor ve školní jídelně byly shovívavější a chápavější… Co bylo asi v dětství nucené jim?

Hledat rovnováhu

Jasně, někdy je to těžké. Někdy se nám zdá, že děti by nejraději jedly jen sladké dobrůtky nebo jiné mlsky. A zřejmě by je i jedly, kdyby to viděly i u nás…
Dospělý je ale ten, co musí děti vést. Malé děti jakoby volaly „já jsem tady nový!“ a potřebují ukázat, jak to tady na světě funguje.

Držet rovnováhu mezi MANIPULACÍ a VEDENÍM může být někdy opravdu oříšek. Kdy je to ještě vedení, tzn. „ukazuji dítěti cestu“ a kdy manipulace, tzn. „přímo nebo nepřímo říkám, co a jak to má udělat“?

Ano, být rodičem může být někdy jako být akrobatem na laně. Držet rovnováhu není hračka. Musíme dobře vyvažovat, abychom nespadli.

Dobrým vodítkem je představit si sami sebe na místě dítěte.

Samozřejmě nemůžeme jít do druhého extrému a nechat se vláčet přáními dítěte. Nemůžeme vařit pro všechny členy rodiny zvlášť (tedy, pokud právě vařit celý den není náš koníček ;))

Povím vám TIP, který mi opravdu pomáhá. A naopak, když na něj zapomenu, často se mi to „nevyplatí“:). Zní asi takhle:

„Neodhaduj, zapoj ho/jí!“

Někdy více či méně spěchám. V duchu mi probíhá „měli bychom se během 20 ti minut najíst, abychom se stihli včas obléct a odjet. Není čas nechat děti vybírat co čeho, kolik, kam… Vezmu talíř a nandám jim to sama.

Jenže…

Většinou mě napadne „Ha! A co když to chce jinak?… No, ono to nějak dopadne…“

A také to často dopadne… vybubláním jednoho či více členů rodiny. Dítě se naštve, protože chtělo méně rýže, ale hodně čočky, žádný salát a a mně se to už nechce předělávat… Pak často nemám daleko k výbuchu, protože vidím ručičky na hodinách nemilosrdně jdoucí vpřed, dítě zaseklé ve svých emocích, teď už vůbec nespolupracující a velký transparent před očima „Nestihneme to!“.

A přiznám se, přátelé, že to se mi nejednou orosí čelo :).

Takhle raději ne!

 

Couvám tedy pár kroků zpět k plotně 🙂 a doporučuji:

  1. Nechat si dítě vše nabrat – tj. položit hrnce na jídelní stůl (nebo na menší stolek vyhrazený pro tento účel) NEBO
  2. Přizvat dítě k plotně a poradit se s ním o obsahu jeho talíře.

Přiznám se, že mám raději tu 1. variantu. Znamená to pro mě sice méně místa na stole, ale větší šanci na to, že si svou porci vychutnám skutečně v klidu. A to je pro mě představa velmi milá :).

 

Jak to máme u nás?

Ne, opravdu zdaleka nejsme dokonalí ;). Dokud mi to nedocvaklo, často jsem říkala věty typu „Ale vždyť je to dobré! Koukni, taky si dávám…“ a myslela si, že tím děti motivuji…

Mnohokrát jsem vybouchla a změnila se v hurikán, protože jsem měla pocit, že ať dělám, co dělám, stejně jdou všichni a všechno proti mě.

Žádné odměny u nás nikdy nefrčely, ale trest v podobě maminky proměněné v godzilu taky nic moc… 🙂

A protože dcera je tvrdá hlavička, čím víc jsem na ni tlačila, ať si také dá s námi (ať jde o květy či jiné věci), tím větší odpor k tomu potom měla.

A naopak: když na ni nyní netlačím, ale nechávám na ni, zda si vybere to či ono, zda si chce ozdobit trochu nebo vůbec, vidím, že je více otevřena tomu vyzkoušet něco nového.

Děti rády vyzkouší něco nového, pokud na ně netlačíme a rozhodnutí vychází z nich.

Většinou to má teď tak, že ji nevadí, když je jídlo nazdobené, květy má moc ráda. Některé ji nechutnají, zvlášť ty pikantní. Ale mnohým zase přišla na chuť… Jsem tedy moc ráda, že mám alespoň částečně spojence.

Je fajn dětem říct, proč vy jste si vybrali právě tohle a proč to DOPORUČUJETE i jim.

Zkusme ale zůstat u té 1. osoby – já si myslím, já to vidím takhle, já doporučuji, já mám zkušenost, že…

Postupovat můžeme takto:

1. Ošetřete emoce.

2. Povězte, jak to máte vy + nabídněte řešení / přiberte dítě do tvorby řešení

3. Přijměte volbu dítěte.

Když zůstaneme u jedlých květů, může to vypadat třeba takhle:

„Rozumím ti, nechce se ti to zkoušet a jsi naštvaný, že jsem ti dala ty sedmikrásky na pudink a nezeptala jsem se… Já jsem ze začátku těmhle kytičkám také moc nevěřila, ale nakonec jsem si je oblíbila. Zjistila jsem, že některé jsou vážně moc dobré! Chtěl bys to zkusit společně? Jestli ne, nevadí…“

Platí samozřejmě, že rozhodnutí dítěte nesmí omezovat ostatní členy rodiny a musí to být v souladu s vaším mámovským / tátovským svědomím.
Např. kdyby se dítě rozhodlo, že místo oběda bude jíst dort, asi byste z toho nebyli v pohodě… Jasně, výjimky jsou povolené – to vše už je jen na vás, jak si to vy v rámci své rodiny nastavíte.

Nic není špatně ani dobře. Je to jen o vašem osobním vyvažování a o vyvažování pohody celé rodiny.

S dětmi můžete zkusit třeba nasládlý zvonek…

Je libo květinu do sladka či lehce pikantní?

Zkoušeli jste doma s jedlými květinami a neuspěli jste?

Možná to bylo jen tím, že jste vybrali druh květiny, který dítěti nesedl.

I když někomu připadá, že květy jsou co do chuti „na jedno brdo“, není tomu tak.

Je pravda, že některé jsou spíše neutrální (např. sléz nebo prvosenka), ale mnoho květů má chuť např. pikantní (měsíček či květ křenu), další jsou do sladka (pupalka, zvonek, denivka nebo hluchavka) a často můžeme narazit i na květy s chutí spíš hořké (smetánka, popenec…).

Pupalka je sladká nejen pro můry.

Pokud vaše dítě opravdu nemá rádo pálivá jídla, řeřichu bych mu asi nenabízela ;). Spíše bych vsadila na sladké chutě, na které zabere většina dětí. Zkuste spolu vycucnout sladký nektárek z hluchavky nebo ochutnat violku či macešku…

Žížaly budou nadšené!

A kdyby vám to přece jen nedalo, můžete se s dětmi domluvit tak, že jídlo ozdobíte, ale květy pak může buď sníst nebo dát na kompost. Žížaly si pochutnají! Všichni milují jedlé květy! 😉

Jsou skvělé!

Ale to už jsem říkala, viďte? :).

Teď už dost slov a hurá ven! Ještě i teď začátkem podzimu tam nějaké ty jedlé krásky najdete… O tom, že dětí je lepší se zeptat, než jejich porci v nadšení zasypete květy, jsme si už povídali ;).

Mimochodem, s tou dánštinou jsem přeháněla.

Ale jinak je prostě miluju! :).

Krásné barevné dny… ať už s květy na talíři nebo bez nich… ;).
Hezké teď.

 

Kamila Brotánková
Jsem indiánka i mamina se zástěrou. Mou vášní je jedlá zahrádka a vědomé vaření. Ráda ukazuji velkým i malým, že jíst ve spolupráci s přírodou může přinést RADOST na obou stranách. Jsem autorka e-průvodce 5 kroků ke sladkému životu bez cukru. >> Zajímá-li Vás více o mně, koukněte >>> tady na můj příběh >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů