„Sebrali vám bonbony, chudáčkové?“ Mé 3 nejdůležitější PROČ (jíme doma s dětmi jinak) + TIPY Jak na bubáky.

„Poslyš, a to se nebojíš, že se mu budou děti ve školce smát?“
„Jakým zrním ho to cpeš?“
„Cukr je zdroj energie, děti ho nutně potřebují, aby z nich nebyly trosky.“
„Vy si s námi nedáte zmrzlinu? To jste nějaká sekta nebo co?“
„V téhle čokoládě je ale sklenice plná mléka, nějaký vápník to dítě potřebuje.“
„A nebojíš se, že se z těch kytek otráví?“

Nevím, jak vy, ale od té doby, co jsem se rozhodla, že nad talířem svých dětí budu více přemýšlet, jsem některou z podobných vět čas od času obšťasněna.

 

A další slova tuším za mlčícími ústy. To je pro mne ještě mnohem těžší, když se druzí neptají, proč děláme věci jinak. Mnohem raději bych odpověděla na vše, co je zajímá, aby si nemuseli nic domýšlet. Třeba by byli překvapeni, co se za našimi novými zvyky skrývá…

Proto, když mi náš děda řekl, že „Vy nejíte ten cukr… no, to asi budete něco jako ti Svědci Jehovovi, ti taky nemají rozum“ (citováno jen velmi mírně řečeno, děda si nebere servítky :)), bylo to pro mě nejdřív dosti šokující porovnání. Ale takto jsem se alespoň mohla obhájit a vysvětlit, proč jsme nahradili cukr za šetrnější sladidla.

Chceme slepě důvěřovat autoritě?

Ještě více člověk žasne, když slyší od lékařů např.: „Vaše dítě je v tabulce tady v tom podprůměru. Musíte ho začít živit nějak normálně“. NORMÁLNĚ. Dle normy? Kdo vymýšlí ty normy? Napadl vůbec tohoto lékaře fakt, že takzvané normy, díky kterým se vám pokaždé v ordinaci orosí čelo, jsou vytvořeny podle průměrného českého dítěte?

Podle takového, které snídá rohlík s nutelou a jednou z něj dost pravděpodobně vyroste průměrný český dospělý. A takový průměrný Čech zná moc dobře přeplněné čekárny u ordinací, které nevypovídají právě o tom, že bychom měli následovat normy vytvořené podle průměrných obyvatel naší země.

Věřím, že lékaři nám mohou opravdu výrazně pomoci, mají tu své místo. Ale spíše než autoritu, přes jejíž slovo nejede vlak je beru spíš jako rádce. Specialisty, s kterými se mohu poradit. Vážím si takových lékařů, s kterými mohu vést rozhovor jako opravdový dialog. Takový lékař si je vědom toho, že má své zkušenosti a znalosti, ale Vy jste ten, který zná zase nejlépe své tělo a víte, na co nejlépe reaguje.

Lékař, jiný odborník nebo kamarád/ka může být skvělý rádce. Vy jste ale ten, který zná nejlépe své tělo a víte, na co nejlépe reaguje.

A pokud si od někoho nechávám poradit (ať je to lékař či kdokoliv jiný), zajímá mě, jak on žije. Může pro mne být vzorem někdo, kdo káže vodu a pije víno?

Proč někdy nedokážeme změnit své zvyky, co se jídla týče?

Častým důvodem je to, že se bojíme posměchu. Někdy se to nezdá, ale i celkem nevinně znějící poznámky o tom, „že trocha cukru by ty děti potřebovaly“ a že „tohle jídlo máte asi pro veverky, co?“ dokážou ubít i tu nejodhodlanější maminku, a věřte, že i taťku.

Známé přísloví praví, že 100x nic umořilo osla, a to je právě ono. Maminka, která ví, že chce pro své děti to nejlepší, a tak třeba zkouší dávat do ranní kaše rýžový sirup místo cukru, si vyslechne nejednu uštěpačnou poznámku.

A když taková maminka se zdravým jídelníčkem začíná, často si je trochu nejistá, jako každý, kdo je na své cestě na startu a nemá v kapse argumenty v podobě viditelných výsledků. Stačí tedy, aby sem tam slyšela něco o tom, že „dětem by mohlo něco chybět“ nebo „že budou mezi ostatními dětmi za podivíny“.

To se jednomu objeví v hlavě nenápadný, ale dotěrný bubák, jménem Strach. Našeptává nám různé myšlenky:

„Dělám všechno dobře?“
„Nebudou mé děti díky jídlu vyčleněné z kolektivu?“
„Budou mít bez cukru dost energie?“„Nebudou jim chybět bílkoviny, když nemají maso každý den?“
„Budou se s námi ti naši kamarádi bavit, když najednou budeme jíst trochu jinak než oni?“
„Nehrozí dětem zlomeniny a nedostatek vápníku, když nemají ke svačině Pribináčky?“

Bubák Strach je nejspokojenější, když ho posloucháte a berete tyhle myšlenky za své. Mne si ruce, když díky tomu propadáte panice a máte pocit, že děláte něco špatně.

Ale nebojte, nejste v tom sami. Touhle cestou už jsem si prošla (nebo na ní spíš stojím stále :)).

 

Moc ráda bych vás podpořila v tom, že můžete jít vlastní cestou, aniž byste se museli bát, že děláte něco špatně. Pokud to s vámi souzní, čtěte dále…

Jak na bubáky a jiné (po)tvory v hlavě?

Klíčem, jak na strach vyzrát, je…

…POZOROVAT.

Pozorovat, co s námi strach dělá – jak se díky němu cítíme? Jak to vypadá na tělesné úrovni (chvění, pláč, vztek, svalové napětí…) nebo i na úrovni duševní (cítíme se nejistí, bojíme se vyčlenění kolektivu (sebe nebo dětí), bojíme se o zdraví svoje nebo svých blízkých…)?

Pozorovat, jaké konkrétní myšlenky k nám přichází. ALE NEROZVÍJET JE.
Můžeme si říct: „Hele, myšlenka… a další…“ Ale zkusme je jen pozorovat, jako obláčky na nebi. Tak, jak přijdou, zase odejdou.

„Hele, myšlenka…“

Herec Jaroslav Dušek jednou uváděl prima metodu. Když pozoruje, že má v hlavě něco, o co nestojí, řekne si: „Tohle není moje myšlenka.“ A ona odejde. Vyzkoušejte sami, jak to funguje.
Je to možná neskutečná představa, ale:

jen málokterá z myšlenek je skutečně naše.

A mám pocit, že i ty, které pokládáme za jedinečné výtvory svého mozku, jsou ve většině případů již převzaté!
Nezdá se Vám to také trochu smutné i legrační, když vidíme, jak často se s tím, co „máme v hlavě“ ztotožňujeme? A přitom to vůbec nejsme my.

Tak tedy ještě jednou:

 

Za rohem je drak!

Jsou to jen obyčejní bubáci. A jako takoví nejsou skuteční. Není potřeba se jimi vůbec zabývat. Naopak, když se jimi příliš zabýváme, tím víc je posilujeme.

Je to podobné, jako bychom měli strach, že na nás za rohem číhá drak. A tak dostaneme strach a pocit, že musíme před ním bránit. Zřejmě bude tak silný a mocný…

Ale… proč s ním bojovat, když DRACI NEEXISTUJÍ?
Strachy jsou stejně neskuteční jako draci. Když nám přijdou hrozivé a děsivé, opravdu takové budou.

Stačí ale jen uvidět, že to je jen výplod naší mysli. A drak je fuč ;).

Na co se tedy zaměřit, když ne na myšlenky?

PROSTĚ JEN BUĎTE. Zaměřte pozornost na své smysly (co vidím? slyším? cítím? chutnám?…) a soustřeďte se jen na to, co děláte právě teď.

Když vám tedy zase někdo bude tvrdit, že byste měli své děti vychovávat nějak jinak než jak to cítíte nebo že zdravá strava není pro děti dostačující, zkuste jen pozorovat myšlenky, plující vaší hlavou. Zabývat se jimi ale vůbec nemusíte. Mně někdy pomůže, představím-li si, že lidé, kteří se mě nějak snaží zviklat, ke mně byli posláni, abych prošla další zkouškou. Zda-li dám na své pocity, nebo mě srazí k zemi strach.

„A prdlajs!“

Skvělá dula Veronika Vojáčková mluvila v souvislosti se strachem v těhotenství o „svém slovu“. To její bylo totiž „Prdlajs!“ Mám ho taky. I vy určitě najdete takové slovo, které vám pomůže dostat se z těch obručí strachu, které vás svazují a nedovolují vám dělat si věci po svém.

A zkuste si na něj vzpomenout, až budete v úzkých a budou vás napadat myšlenky typu „nemá ta babička přece jen pravdu? neměla bych jim dopřát sladkosti, jako mají jiné děti?“ nebo „co když se s tou naší Emčou nikdo nebude bavit, protože jí dávám obyčejná jablíčka místo pěkně zabalených sušenek?“ – „Ale prdlajs!“ 🙂

Samozřejmě, pokud máte vážné obavy o to, že dítěti něco chybí nebo přebývá, je na místě pobavit se o tom s někým důvěryhodným a zkušenějším, kdo už tuhle (někdy dost křivolakou) cestu prošel. Možná vás uklidní, když uslyšíte, že někdo měl na začátku ty stejné otázky.

Možná tohle čtete právě proto, že vás sem zavedl váš strach. A možná byste potřeboval/a trochu ujistit, že i přesto, že neděláte vše tak, jako ostatní, svému dítěti tím neublížíte. Naopak. Mé oblíbené rčení (a že se tento článek rčeními jen hemží, což? :)) je:

Pokud chceme najít pramen, musíme jít proti proudu.

Možná se budete cítit jistěji, když budete mít nějaké ty argumenty v rukávu. Jistě jste měli nějaký důvod, když jste přemýšleli o tom, že se začnete spolu s dětmi stravovat jinak. Pokud jste se rozhodli vyřadit cukr, možná už jste se nechtěli trápit s těmito obtížemi u dětí nebo i u vás:

  • vyšší kazivost zubů

  • nadváha/obezita

  • ekzémy

  • alergie

  • hyperaktivita a následně velká únava

  • závislost na cukru

  • náběh na cukrovku

  • hypoglykemie – kolísání krevního cukru, projevující se např. vlčím hladem nebo chutěmi na sladké.

  • úbytek vápníku

Pokud je vaše okolí přijímající a respektuje vaše nové zvyky, pak zřejmě tušíte, že to není samozřejmost. Jestli ale o šťourálky a pochybovače okolo není nouze, možná oceníte několik mých nejdůležitějších PROČ (co se týče vyřazení cukru z našeho talíře).

Ó né, nebojte se. Bezcukrové sladkosti nemusí zdaleka vypadat nudně a bez nápadu ;).

MOJE PROČ (jíme doma s dětmi bez cukru):

1. Sííííla!

Když jsem se tenkrát rozhodla vyřadit cukr z našeho jídelníčku definitivně, první co se stalo, byl velký nárůst energie. Najednou jsem mohla tančit a jinak se pohybovat naplno. Jako by odešla z mého těla neskutečná tíha, která mi nedovolila toto všechno dělat.

Ani tenkrát, když jsem zaslechla poznámku o tom, že moje děti budou slabé chudinky, protože jsou „na tom zrní“ jsem příliš nepochybovala. Ha ha ha. Moje dcera běhá od rána do večera venku, při tom tvoří, zpívá, tancuje, vaří… Je opravdu činná a rozhodně nevypadá jako nějaké nedochůdče. A to i bez denní dávky cukru.

CO se týče syna, tady je jeho energie snad spíše nevýhodou :). Tedy aspoň pro rodiče. Chodí od 11 měsíců a neustále někam šplhá, zkoumá, utíká…
Opravdu nemám pocit, že by naše děti byly podvýživené nebo překrmené…

2. Bystřejší smysly.

Dříve jsem potřebovala dioptrie, dnes už ne. Mám pocit, že i čich se mi zlepšil, mnohdy poznám podle vůně, zda je jídlo dobře ochucené. I má dcera mě mnohdy překvapí, když pozná, co se v to v tom hrnci všechno vaří….

A co se týče chuti, tak to je pecka! Když jsem jedla předtím buď cukr nebo cukr, těžko jsem rozeznala, že zelenina má vůbec nějakou chuť. Když se ale vaše chutě vytříbí a buňky promění, najednou zjistíte, že i obilniny, luštěniny či zelenina má svou chuť (pokud je nepřesolíme, nepřesladíme či nepřekořeníme). To, co nám předtím připadalo bez chuti je pro náš i dětský jazýček zajímavé.

Možná se to někomu zdá jako nevýhoda, ale řeknu vám… Nyní mi mnoho věcí doslova „nejde přes nos“… Jsem zvyklá na mrkev od milých biozemědělců. Tu, s kterou se musím spokojit teď přes léto ze supermarketu, nedokážu skoro za syrova sníst. Troufám si říct, že mnohem lépe poznám, jak bylo jídlo připravované, zda na páře nebo ve vodě apd. Celkově mám pocit, že chutě nyní vnímám tak o tisíc procent intenzivněji.

A protože u dětí vše probíhá rychleji, věřte, že i jejich tělíčko bude brzy s radostí schopné vnímat to, co mu bylo dosud skryto 😉

 

Čokoládu slazenou ječmenným sladem nebo rýžovým sirupem u nás doma milujeme!

3. Žádný vlčí hlad a závislost!

Tohle souvisí s hyperglykemií a hypoglykemií – tj. kolísání krevního cukru. Když sníme něco, co náš krevní cukr prudce zvýší, naše tělo na to zareaguje tím, že vyšle do krve inzulin, který hladinu cukru opět sníží. Potom ale nastává to, že máme opět velkou chuť na sladké, abychom krevní cukr zase zvýšili.

A tak to jde pořád dokola. Tedy spíš dolů a nahoru.

Z toho může vznikat únava, závislost na sladkém a jídle vůbec, a v neposlední řadě i cukrovka.

Dříve jsem se každé ráno ihned dožadovala jídla. Měla jsem pocit, že když se hned nenajím, bude mi zle. Nyní vydržím bez problému i několik hodin bez jídla. To je známka toho, že krevní cukr se uklidnil a nelítá nahoru a dolů. Má dcera to má tak, že má často první jídlo až oběd. Jí tehdy, když má opravdu hlad, což se od ní my oba velcí učíme :).

Chcete-li, koukněte, proč se rozhodla k cukrfree třeba i taková inspirativní osobnost, jakou je Stáňa Stiborová. I ona si zažila, co s ní cukr dělá. Třeba se v jejím povídání mnozí poznáte ;).

To, že cukr je opravdu legální drogou, se mnou budou souhlasit ti, kdo se snažili vymanit ze spárů závislosti na na něm. Ovlivňuje mozek, díky němu se začneme chovat jinak, nepřirozeně. Mnohdy nám ani nepřijde divné, proč jíme jídlo s cukrem několikrát denně. Opravdu je to pro to, že tělo ví, co potřebuje? Je to trochu drsné přirovnání, ale zkuste si představit narkomana, který touží po svém fetu stále víc, čím víc jej má? Existují již i výzkumy o tom, že CUKR PŮSOBÍ NA NÁŠ MOZEK 8x SILNĚJI NEŽ NAPŘ. KOKAIN.

A jak říká Stáňa ve videu, když ji kamarádka naznačila, že by mohla zkusit cukrfree režim, skoro na ni měla až zlost, měla pocit, že ji kamarádka bere něco jejího, čeho se nechce vzdát. Ukázková závislost :).

Sladkou chuť samozřejmě potřebujeme. Pokud nechceme trpět vlčím hladem či hypoglykemií, je lepší nahradit pozvolna cukr některými šetrnějšími sladidly. Například rýžovým nebo datlovým či  ječmenným sladem. Tímto, jak tato a další sladidla použít se podrobně zabývám ve svém eBooku. Při jeho psaní jsem se mnohokrát pokusila jakoby vrátit zpět a vcítit se do svého tehdejšího já.

Ptala jsem se, co bych tenkrát potřebovala vědět, abych mohla žít spokojený život ve zdraví bez té obtěžující touhy po sladkém?

Ptáte se úplně stejně? Pak mrkněte na to, co jsem pro vás díky téhle své zkušenosti vytvořila.

Od té doby, co si doma připravuji jídlo bez cukru, vidím, že tenhle způsob skýtá mnohem větší pestrost. Příprava baví malé i velké. A to nemusíme stát u sporáku celý den ;). Naopak.

3. Budou znát smysl toho, proč to dělají.

Pokud jste se rozhodli pro změnu u sebe, zřejmě jste k tomu měli pádný důvod. A možná, že jste se museli nejednou přemáhat, abyste opět nezajeli do starých kolejí. Možná vám nebylo příjemné, když vaše rodina nebo přátelé trousili poznámky, které byste s gustem vyměnili za jejich podporu. A také se vám třeba stalo, že jste si se signály vlastního těla nevěděli rady… Najednou se začalo chovat „divně“ a vy jste si najednou říkali, zda jdete skutečně cestou ke zdraví… nebo do pekla???

Víte, tím vším jsem si prošla, a tak vás chci ujistit, že pochybovat je zcela v pořádku. Podle mne je lepší zkoušet, pozorovat, vyhodnocovat (a třeba zjistit, že to, co dělám, potřebuji nastavit nějak jinak, aby mi v tom bylo dobře) než si být sám sebou jistý, cítit se neomylně a následně se dříve nebo později divit, kam jsem to vlastně došel/la.

Stále ale i přes občasné pochybnosti a všechny klacky pod nohama věříte, že chcete pokračovat a jíst se svými dětmi jíst jinak? Pak jsem si jista, že je za tím vším je nějaký váš příběh:

Proč tohle děláte, i když to není snadná cesta?

Zkuste si teď tohle sami zodpovědět….“Chci, aby se mé děti nemusely trápit ekzémy jako já“….“Chtěla bych jim ukázat, že nemusí odvykat od od drog jako je cukr, ale mohou si najít potěšení i v šetrnějších sladkostech.“… „Běžné sladkosti jsou často plné chemie, má rodina si zaslouží kvalitní jídlo.“

Ať je to, co je to, povězte to nejprve sobě, a možná, že brzy přijde příležitost, kdy i Vaše děti budou znát smysl toho, proč jíte doma jinak než jejich kamarádi.
Na otázku: „A mami, proč si nekoupíme tu zmrzlinu v cukrárně?“ Můžete odpovědět různě:

„Protože to maminka řekla.“
„Četla na internetu, že nemáme jíst zmrzlinu, víš. Vyrobíme si ji doma z toho, co máme.“
„Není to zdravé.“
„Skálovi to také nejí.“
„Vím, že tě to hodně láká. Ale myslím, že to je tím, jak do té zmrzliny přidávají různá barvítka a hodně cukru. Ten dělá to, že ho děti chtějí jíst ještě a ještě. Chtěl/a bys vyzkoušet udělat si zmrzlinu doma? Může být bez cukru, a přitom slaďoučká i krásná.“

Joo, vím, že jsem to porovnání trochu nadsadila. 🙂 Ale vlastně možná ani ne, vychází z toho, co slýchám…
Zkuste si sami říct, co byste  vy jako dítě chtěli slyšet? Jaká odpověď by vás uspokojila? Kdy byste si řekli: „Ahááaa, tak proto mamka nechce, ať to jíme.“

ZAJÍMÁ VÁS efektivní komunikace O TÉMATU „SLADKOSTI“?
TADY JE TOHO VÍC!

 

A pokud budete k dětem přistupovat tímto stylem, tj. ukazovat jim smysl toho, co děláte, je pravděpodobné, že i oni sami budou vyhledávat činnosti, které jim přijdou smysluplné. A dost možná tím snížíte pravděpodobnost, že třeba budou dělat práci, která jim nedává smysl nebo budou trávit společnost mezi lidmi, s kterými jim ve skutečnosti není dobře…


Jsme rodiče. Chceme dělat všechno „správně“. Ano, správně je v uvozovkách. Existuje nějaké správně? Dobře? Dokonale?

NE!

Jsme to jen my. Teď a tady. To, co a jak nyní děláme se neděje jen tak samo od sebe. Každý z nás jsme došli do svého TEĎ jinou cestou. Na ní jsme potkali jiné lidi a situace než potkali druzí. Jak by nás tedy teď mohl někdo hodnotit za to, co teď děláme? Vždyť on má svou životní cestu a my zase svou.

Neumíme dělat věci lépe, než je právě děláme. (a i když možná máte pocit, že si protiřečím, bude úplně v pořádku, že si dáte tu Studentskou, když to zrovna nejde jinak ;)). Není žádný guru, jen vy sami jste si učiteli.

A stejně tak to jinak neumí ani lidé, kteří nahlas nebo potichu trousí poznámky, které vám na vaší cestě nepomáhají. (ale ve skutečnosti se díky tomu, že je překonáte, stáváte silnějšími, takže vlastně díky za ně.)

I kdybychom se někdy moc chtěli chovat jinak, jsme to zkrátka my takoví, jací jsme. Se svými potřebami a příběhem. A taky někdy s nějakým tím bubákem, co nám nedovolí jednak jinak.

Včera nám možná připadal jako opravdový a hrůzostrašný.
Ale dnes to tak být nemusí.

A pokud stále vidíte, jak na vás bubáci či draci vyskakují ze skříně nebo odkudkoliv jinde, je nejvyšší čas poslat je na dovolenou. Prázdniny se k tomu přece tak krásně nabízí :).

Přeji vám sílu dělat si věci po svém a jíst s dětmi tak, jak to cítíte.

Hezké teď.

 

Jsem indiánka i mamina se zástěrou. Mou vášní je jedlá zahrádka a vědomé vaření. Ráda ukazuji velkým i malým, že jíst ve spolupráci s přírodou může přinést RADOST na obou stranách. Jsem autorka e-průvodce 5 kroků ke sladkému životu bez cukru. >> Zajímá-li Vás více o mně, koukněte >>> tady na můj příběh >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů